Smějeme se. Rádi se smějeme. Kdo se rádi smějete, čtěte tento blog, pokud vám to nebude dělat obtíž. Budeme publikovat texty takové, aby zaujaly a byly humorné. Kdo se rádi smějete, posílejte své nápady, připomínky, dotazy a návrhy na články na "pratelesmichu@seznam.cz". Redakce vám předem děkuje.
Soutěž: Láhev šampusu pro toho...
-
Láhev šampusu pro toho, kdo první objeví tento můj komerční billboard v
Hradci Králové! :)
Jan Hýsek
*Využíváme První CZ reklamní systém pro pod...
Jednou nahoře a jednou dole
-
Po více jak dvoutýdenní pauze, kdy jsme spolu nemluvili, jsem byl dokopán k
tomu, abych se jí ozval. Všechno se dalo zase dohromady, bylo to zase fajn.
Ne ...
LÁSKA MEZI HLTY PIVA
-
Mít láska nějakou střechu, ta dvojice mladých se vznášela ještě hodně vysoko nad ní. Stála do sebe zaklesnutá, shora dobře chráněná prvomájově rozkvetlou tře...
Také teoretická a experimentální fyzika má k dispozici řadu možností, jak se tohoto, na první pohled obtížného úkolu zhostit.
Podle Diracovy metody například stanovíme, že žádní divocí lvi na Sahaře nejsou. Jsou-li tam vůbec nějací lvi, pak tedy musí být krotcí. Ulovit krotkého lva je ovšem hračkou a čtenář si to může sám provést jako cvičení.
Postavíme na Sahaře klec. Ze Schrödingerovy rovnice vypočítáme vlnovou funkci a zjistíme, že v daném okamžiku existuje nenulová pravděpodobnost, že lev je v kleci. Stačí tedy jen sedět a čekat.
Máme-li k dispozici krotkého lva, umístíme ho do klece a aplikujeme výměnný operátor, který vyvolá záměnu divokého lva venku a krotkého lva uvnitř klece. Krotkého lva pak již odchytíme snadno pomocí Diracovy metody.
Z experimentálních metod lze doporučit použití polopropustných membrán, které propouštějí lvy pouze jedním směrem, nebo metodu radioaktivního rozpadu. Ozařujeme poušť pomalými neutrony a vyvoláme tak u lvů umělou radioaktivitu. Počkáme, až radioaktivní rozpad pokročí natolik, že lvi nebudou moci klást žádný odpor.
Poněkud náročnější je magnetooptická metoda. Klec umístíme do ohniska velké magnetické čočky. Po poušti rozprostřeme velké množství zmagnetizovaného špenátu (který, jak víme, obsahuje velké množství železa). Špenát je postupně konzumován pouštními býložravci a ti se zase stávají potravou lvů. Zmagnetizovaní lvi se budou orientovat ve směru zemských magnetických siločar a bude je možno magnetickou čočkou fokusovat přímo do klece.
V případě, že lev na nás náhle zaútočí, stačí prostě přejít do soustavy souřadnicové, v níž je lev v klidu. Uklidněného lva pak již polapíme bez obtíží.
Také teoretická a experimentální fyzika má k dispozici řadu možností, jak se tohoto, na první pohled obtížného úkolu zhostit. Podle Diracovy metody například stanovíme, že žádní divocí lvi na Sahaře nejsou. Jsou-li tam vůbec nějací lvi, pak tedy musí být krotcí. Ulovit krotkého lva je ovšem hračkou a čtenář si to může sám provést jako cvičení. Postavíme na Sahaře klec. Ze Schrödingerovy rovnice vypočítáme vlnovou funkci a zjistíme, že v daném okamžiku existuje nenulová pravděpodobnost, že lev je v kleci. Stačí tedy jen sedět a čekat. Máme-li k dispozici krotkého lva, umístíme ho do klece a aplikujeme výměnný operátor, který vyvolá záměnu divokého lva venku a krotkého lva uvnitř klece. Krotkého lva pak již odchytíme snadno pomocí Diracovy metody. Z experimentálních metod lze doporučit použití polopropustných membrán, které propouštějí lvy pouze jedním směrem, nebo metodu radioaktivního rozpadu. Ozařujeme poušť pomalými neutrony a vyvoláme tak u lvů umělou radioaktivitu. Počkáme, až radioaktivní rozpad pokročí natolik, že lvi nebudou moci klást žádný odpor. Poněkud náročnější je magnetooptická metoda. Klec umístíme do ohniska velké magnetické čočky. Po poušti rozprostřeme velké množství zmagnetizovaného špenátu (který, jak víme, obsahuje velké množství železa). Špenát je postupně konzumován pouštními býložravci a ti se zase stávají potravou lvů. Zmagnetizovaní lvi se budou orientovat ve směru zemských magnetických siločar a bude je možno magnetickou čočkou fokusovat přímo do klece. V případě, že lev na nás náhle zaútočí, stačí prostě přejít do soustavy souřadnicové, v níž je lev v klidu. Uklidněného lva pak již polapíme bez obtíží.
Americký matematický časopis přinesl v roce 1938 článek H.Pétarda věnovaný použití matematiky a fyziky při lovu divoké zvěře. Pro určitost předpokládejme, že chceme ulovit lva a vydejme se tedy na Saharu. Nejprve nechť přijde na řadu matematik.
Použijeme-li Hilbertovy axiomatické metody, postavíme na Sahaře klec a vyjdeme ze dvou axiomů: 1. Množina lvů na Sahaře je neprázdná, 2. Jsou-li nějací lvi na Sahaře, jsou také nějací lvi v kleci. Odtud snadno odvodíme větu: "Máme několik lvů v kleci."
Velmi elegantní je metoda geometrické inverse. Umístíme na Sahaře klec kulovitého tvaru a uzavřeme se v ní. Pak stačí provést inversní transformaci, při níž vnitřek klece projektujeme navenek a naopak. Výsledkem je, že my se ocitneme mimo klec a lev uvnitř. Můžeme též Saharu považovat za část roviny, zobrazit ji do přímky a tuto přímku do bodu uvnitř klece.
Pěkná je metoda Bolzanova-Weierstrasova. Rozdělíme Saharu přímkou od severu k jihu. Lev se ocitne buď v části západní nebo východní. Je-li lev v části západní, vedeme opět přímku ve směru od západu k východu. Dejme tomu, že lev se ocitne v severozápadním kvadrantu. Pokračujeme dále v postupném dělení příslušné rovinné oblasti. Dělení přitom stále zjemňujeme, až dostaneme lva do části roviny vymezené libovolně malými rozměry. Říkáme, že lev je v úzkých.
Na základě teorie bodových množin můžeme také v poušti vytvořit takovou spočetnou množinu bodů, že jí můžeme přiřadit posloupnost čísel. Bude-li se lev nacházet v bodě, který odpovídá limitě této posloupnosti, můžeme se se svým loveckým nářadím přiblížit ke lvu na libovolně malou vzdálenost.
Můžeme též vést křivku, která prochází každým bodem pouště. Lze dokázat, že touto křivkou lze projít v libovolně krátkém čase. Stačí se nyní vyzbrojit oštěpem a projít tuto křivku v čase kratším, než se lev stačí posunout o svou délku. Jiné metody jsou založeny na využití vlastností čtyřrozměrného prostoru, který deformujeme tak, aby lev při přechodu do trojrozměrného prostoru uvázl v uzlovém bodě, a tím ho učiníme bezmocným.
Tak jsem se vydal na úřad práce abych získal sociální dávky pro svého psa. Paní u okénka mi řekla, že to nejde, že psi nemůžou dávky dostat. Tak jsem jí vysvětlil, že můj pes je černej, nezaměstnanej, línej, neumí česky. Byl několikrát napomínán za sexuální obtěžování, má plno potomků po celé vesnici. Navíc neplatí daně, na záchod chodí do parku, obtěžuje cizí lidi a žebrá. Krade jídlo a netuší, kdo byl jeho otec. Paní se ještě jednou podívala do papírů a v pondělí se mám stavit pro peníze.
Lákají vás adrenalinové sporty? Už máte za sebou bungee jumping, let stíhačkou, potápění mezi žraloky či střemhlavý skok do propasti?
Tak zkuste něco opravdu nebezpečného-
– učit na základní škole!
Pokud si myslíte, že učitelem může být každý, kdo 45 minut udrží křídu a moč, jste na omylu. Dnes verbují do školství důstojníky s výcvikem pro přežití v extrémních podmínkách. Současné učitelství je služba v permanentně nepřátelském prostředí bez možnosti obrany. Krizové situace tu jedou na běžícím pásu a napětí, stres a adrenalin stříkají jak Niagarské vodopády. Jedna hodina učitele rovná se tři hodiny v jiné práci. Zkuste si to jediný den! Vsaďte se, že o velké přestávce se budete cítit vyčerpaní, jako byste holýma rukama povalili stoletý dub, a po odpoledce radši strčíte hlavu lvovi do tlamy, než byste si znovu stoupli před tabuli.
Vítejte v klubu odvážlivců! Cestou za adrenalinovým nářezem si nevšímejte dopravního značení – všechny otočené a zasprejované značky jsou jen dílem žáků krátících si cestu z domova. Zásadně neparkujte před školou, pokud nechcete mít urvané stěrače, ucpaný výfuk, poplivané sklo.. Jo, ještě před otevřením školy si dojděte na záchod. Až tu budou žáci, mohli by vás na WC zabarikádovat. Pokud budete nuceni se jít vymočit během dne, stoupněte si zády ke dveřím. Jinak vás vyfotí mobilem a fotku pověsí na web školy.
Po pravdě řečeno, dnešní základka druhého stupně je tak trochu odpadkový koš školství. Lepší žáci odešli na gymnázia a zůstalo to, co zůstalo. Abyste si užili, vybral jsem vám 9. třídu v čase, kdy jsou všichni přijati na střední školy. Člověk by řekl, proč sem vlastně ty vousaté a prsaté děti ještě chodí a nezůstanou radši doma, když se stejně odmítají učit? No protože je pro ně škola druh zábavy, estráda, show.
Tak, připraveni ke vstupu do třídy?
Totální výtlem
Nenechte se zmýlit malým počtem žáků v učebně. Zbytek přijde tak za čtvrt hodinky – musí nakoupit v Žabce naproti kuřivo, čipsy a redbuly. Když omladina dorazí, vevalí se s ní do třídy čmoud trávy, cigár a tabáku z vodních dýmek. Jakmile se žáci usadí, začnou si vyměňovat flašky s pitím (pitný režim zaručuje školní řád). Vzduchem létají z první do poslední lavice plastové lahve, které se občas za letu srazí. „Kreténe, debile, zmrde!“ ozve se obvykle po takové kolizi, což druhá strana kvituje slovy: „Mrdám na tebe, čůráku vyjebanej! (oslovení „čůráku“ je dnes mezi mládeží konverzační obrat stejně jako kdysi „vole“).
Když ty štěbetálky za cenu vyřvaných hlasivek ztišíte, začíná nejklidnější fáze hodiny. Třetina třídy zalehne se staženými kapucemi na lavice dospat noc strávenou na ICQ či Wowku (World of WarCraft), třetina si začne vyřizovat korespondenci v mobilu a zbytek osazenstva tupě zírá vyrývaje žiletkou klikyháky do lavic či, patří-li k hnutí emo, do svého předloktí. Nyní můžete začít s výkladem. Ovšem i kdybyste jim říkali, že jste právě vynalezli elixír nesmrtelnosti, jedinou reakcí bude cedulka NUDA K CHCÍPNUTÍ! opřená o penál dívenky, kterou vzali bez přijímaček na gymnázium, přestože běžně píše „bríle“, „výtr“ či „lžýce“.
Při psaní na tabuli dejte pozor, aby v křídě nebyl špendlík a uvnitř tabule přilepená vložka nebo použitý toaleťák. Nikdy nedávejte k rozboru věty jako Chlapec měl malého ptáčka, Láďa objel vesnici či Jedli jsme vejce natvrdo. Jakýkoli dvojsmysl dohání znalce Kameňáků a Prciček k nepříčetným záchvatům smíchu. Při „totálním výtlemu“ začnou hýkat, nekoordinovaně sebou zmítají, až se smíchy svalí pod lavici, kde ještě dlouze tlučou rovnátky o lino. Žáci s největším počtem uhrů na cm² jsou dvojsmysly uneseni natolik, že zuřivě čmárají po lavici kosočtverce a nápisy PRC, MRD, ŠUK. Donutíte-li je to smazat, vylijí na lavici celý obsah ředidla a ve třídě je rázem nedýchatelno. Po otevření oken dozajista nějaký šikula zapálí na parapetu noviny, takže se dovnitř vevalí hustý dým.
To si snad děláte...
Vytrženi cvrkotem z letargie začnou žáci kolektivně syčet, bučet, mečet, mňoukat, vzájemně si prozvánět mobily či pouštět písně typu: „Jsem gay, jsem teplej!“ Hoch, jenž za celý rok nesundal z hlavy kšiltovku, v níž vypadá jako lego panáček, na vás ukazuje vztyčený prostředník „jako že jste jednička“ (vivat, Topolánek). Než se stačíte naštvat, nahrnou se zadní řady k oknu, protože po ulici právě projíždí bývalý propadlík na čtyřkolce. Po návratu do lavic zjišťují, že jim zmizel gel na vlasy, rozečtený Blesk či Inteligentní modelína (!). Během vyšetřování se ozývají výkřiky: „Drž hubu, prase, buzno, faráři!“ Směřují k žákovi v přední lavici, který celou hodinu zarytě mlčí a provinil se tím, že nechodí s ostatními krást do Žabky ani hulit na kuželník. To víte, jsou to citlivé děti z rozvedených rodin a mají svůj názor.
„Můžu na záchod?“ ptá se mládenec, který byl během letních prázdnin dvakrát venku, tj. 60 dní strávil od rána do noci u počítače, a už dávno ztratil pojem o realitě. Jelikož je tuto hodinu už sedmnáctý, kdo chce na WC, nepustíte ho. „To si snad děláte prdel? To je moje právo!“ začne křičet a vy máte chuť srolovat závěsnou tabuli Práva dítěte, co visí na zdi, a prásknout ho s ní, až by hubou smazal tabuli. Ale nemůžete. Nemůžete jim zabavit mobil, vyloučit je ze školy ani poslat do zvláštní bez jejich souhlasu. Můžete od nich akorát tak chytnout vši, žloutenku nebo křivé obvinění ze sexuálního obtěžování. A tak se raději modlíte, aby někdo z té hordy konečně zavolal, že je ve škole bomba.
Tím adrenalinová lekce končí. Učitelé při evakuaci vybíhají naproti do Žabky vsadit si Sportku, jedinou vidinu záchrany, anebo je sanitky odvážejí rovnou do Bohnic, pokud si už předtím neprokláli srdce ukazovátkem. Ti největší šílenci zůstávají až do důchodu.
Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba, VPDSP - Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti. Projevuje se například takto:
Rozhodnu se zalít zahradu.
Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíč od auta, abych ho vyvezla na prostor před garáží. Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu. Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení. Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni. Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici. Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psala. Jdu si tedy pro něj do pokoje.
Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pila. Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla. Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně. Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu. Přitom uvidím na parapetu své brýle , které jsem hledala ráno. Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděla. Ale nejdříve přece jen doleju vodu do vázy.
Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize. Proboha, zase ho budeme večer hledat. Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy. Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku. A trochu i na podlahu. Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřela. Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěla udělat.
K večeru:
Zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde. Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavila a jsem docela utahaná. No nic, jdu zkontrolovat došlé maily.
Udělejte mi laskavost. Přepošlete to všem známým, protože si nemohu vzpomenout, komu jsem to napsala a komu ne.
Jo, a nesmějte se, jestli tyhle stavy neznáte!
Váš den se blíží!!
Jak jsem již psal na svém kontra blogu zde, tak mám neblahé zkušenosti s mým opaskem.
Tentokrát pásek přitvrdil a dost mě tím naštval... Jedu dnes v pohodě od babičky do města, kde přesedám na vlak, který mě veze domů. Čtu si knihu, nic netuším. Vlak přijíždí do stanice a já se pomalu zvedám, jakože půjdu na další vlak. Když v tom... si stoupnu a jdu ke scůdkům. Tam ovšem je nějaký mladý tatínek a bere svého syna na ramena.
Jednu nohu mám na prvním schodě, který vede dolů a tatínek si právě vyal svého kloučka, takže se royhodnu že tak na půl vyskočím. Ovšem po doskoku se objeví nečekaný důsledek - ne žebych narval do tatínka, on spadl, jeho klouček spadl na koleje a kloučka přejel vlak, to ne, ale přezka povolila. Naštvaně odcházím do podchodu s pocitem, že to spravím.
Když přijdu do vlaku, sednu si a snažím se usměrnit pásek aby poslechl. Je to ovšemchlpík, kterého jen tak nezlomím. Domlouvám mu, ale já už vím, že ten se nedá. Po pěti minutách usilovného domlouvání se rozhoduji, že toho nechám až na jindy.
Domů jsem šel tímto stylem: ruky v kapsách v nichž se jen tak aby to nebylo vidět, přidržuju své kalhoty; jelikož bylo horko, tak se mi toho rozhodnutí moc nechtělo, ale radši aby mi bylo horko, než abych vybadal jak debil, takže jsem měl zapnutou mikinu, aby mi přebytečný obsah látky zbytečně nevyčuhoval jaksi před cokoliv jiného a nebyly mi viděny trenky, že a jediný pocit chládku bylo na mých rukách, kde jsem měl vyhrnuté rukávy (mnoho lidí se mi zřejmě asi směje, ale jelikož jsem optimista, tak bych se i sám sobě zasmál, když jsem tak šel). Když jsem přišel domů, bylo mi trochu nevolno a začalo se projevovat točení hlavy z jejího přehřátí, ale vše bylo v pořádku.
Pak jsem jednoduše vzal nůžky a z pásku asi centimetr ustříhl - pravda nebylo to nejlehčí, protože se pásek zapřel, ale nakonec jsem ho zdolal. Z této epizo jsem se poučil jedno - vždy, když někam půjdu a budu mít na sobě pásek, tak budu mít u sebe i nůžky...
Nešikovné odstraňování chloupků nejen bolí, ale také přináší nečekané problémy.
Tento text se objevil v mé elektronické poště. Nevím, kdo je jeho autorka, ale byla by škoda se o něj nepodělit s dalšími. Tady je - v trochu "učesané" podobě:
Můj večer začal jako každý jiný. Přijít domů, připravit večeři, pohrát si s dětmi. Pak mě napadlo, že bych si mohla voskem odstranit chloupky. A tak jsem se odebrala do koupelny. Byl to jeden z těch vosků používajících se za studena, žádný horký. Jen umístíte pruhy vosku mezi své dlaně, nahřejete je a oddělíte od sebe. Pak si je přiložíte na nohu (nebo kamkoli jinam) a rychle je strhnete. Takže žádný štráchy, přece to nemůže být tak těžké! Sice nejsem žádný génius, ale tohle přece hravě zvládnu. S nadšením vytahuji první proužek, dokonce se jako génius projevuji a místo zdlouhavého nahřívání dlaněmi si pomohu fénem. Jsem připravena přikládat. Přiložím proužek přes stehno a rychle strhnu. Funguje to! Nebyl to nejkrásnější pocit, ale dalo se to vydržet. Tak tohle zvládnu. Odstraňování chloupků voskem mě už neděsí. Připadám si jako královna vosků, bojovnice proti nechtěným chloupkům a tvořitelka krásné hladké pleti. Příštím proužkem se soustředím na poněkud severnější oblasti mého těla... Než se do toho s vervou pustím, jdu zkontrolovat už spící děti. A zpátky do koupelny. Sundám si kalhotky a s jednou nohou na okraji toaletní mísy zaujímám pozici. Stejným způsobem si přiložím proužek nahřátého vosku podél "bikinové linie", přikrývající část mé "krasotinky" až k vnitřní části hýždě (ano, hýždě, ten proužek je děsně dlouhý). Zhluboka se nadechnu a ... škub!!! JSEM SLEPÁ! Oslepla jsem bolestí! Do pr....! S navracejícím se zrakem zjistím, že se mi podařilo strhnout pouze půlku proužku. Do háje! Další hluboký nádech a škub!!! Všechno se točí a vidím malé tečky. Myslím, že se složím... Nesmím omdlít! Nesmím! Z dálky se ozývají bubny. Dýchej, dýchej, říkám si. Vracím se zpět k normálu. Podívám se toužebně na svou trofej - povoskovaný proužek, který mi způsobil tolik bolesti. Chci si své vítězství vychutnat, a tak pozvednu svoj trofej...a nevidím žádné chlupy! Kde jsou ty chloupky? A vosk? Kde je vosk? Pomalu se podívám na inkriminovanou oblast, s jednou nohou stále na porcelánové míse. Vidím chloupky, které měly být na proužku s voskem. Nejsou. Dotknu se tam a cítím VOSK! Moje nejcitlivější místo těla je pokryto voskem tvořícím z mých chloupků lepivou hmotu. Pak udělám další ohromnou chybu. Vzpomínáte, že moje noha je stále na záchodové míse? V tomto momentě pokládám nohu na zem. Slepil se! Můj zadek je slepený! Zalepil se voskem! Batolím se po koupelně jako tučňák a přemýšlím, jak rozpustit ten vosk. Doufám, že se mi teď nebude chtít kakat, to by mi pravděpodobně explodovalo hlavou. Horká voda, napadne mě. Horká voda přece rozpouští vosk. Napustím si horkou vodu, jakou jen budu schopna snést, do vany. Ponořím voskem pokryté části, vosk se rozpustí a já jej lehce setřu. OMYL!!! Záhy zjistím, že ještě horší než slepené dolní regiony jsou slepené dolní regiony přilepené ke dni vany v horké vodě, která NEROZPOUŠTÍ vosk. Takže pevně přicementována ke dni vany v duchu děkuju manželovi, který nechal před měsícem nainstalovat do koupelny telefon. Rozhodnu se zavolat kamarádce. Ta určitě podobnou věc zažila a zná nějaké triky, které mne z této lapálie vysvobodí. Musím přiznat, že začínat telefonát větou "Moje .... a zadek jsou slepený a přilepený ke dni vany" je poněkud netradiční. Nedozvídám se od ní žádné triky nebo rady, ale slyším na druhém konci drátu špatně přidušovaný záchvat smíchu. Pak ji napadne, abych zavolala zákaznické centrum, jehož číslo je na druhé straně krabičky s navoskovanými pruhy. To jistě! Ještě budu pro srandu operátorům. Zatímco spolu vymýšlíme různé varianty řešení, začínám seškrabovat své slepené chlupy žiletkou. Neexistuje lepší pocit než sedět ve vroucí vodě slepená až na záda a holit si citlivé chloupky. Přítelkyně se mnou stále mluví po telefonu, když můj zrak padne na krém, který se používá k odstranění zbylých chloupků. Co tím můžu ztratit? Namažu se s ním a - do prčic, to bolí! Můj zvířecí řev dozajista probudil děti a kamarádce způsobil dočasnou hluchotu, ale to je mi jedno, protože to jde dolů. Funguje to, jsem zachráněná! Kamarádka mi hlučně pogratuluje k vítězství a zavěsí. Úspěšně odstraním zbytek vosku a ve svém bezbřehém zoufalství zjistím, že všechny chloupky jsou na svém místě. Žádný nechybí. Neopatrně to všechno oholím. No a co, stejně jsou všechny moje kožní buňky umrtvené a nic necítím. Klidně bych si teď mohla sama amputovat nohu a necítit bolest. V příštím týdnu si hodlám barvit vlasy.
Příspěvky
